Právní aktuality 10 2018

Věděli jste, že:
- vláda projednává návrh zákona s cílem zrušit superhrubou mzdu?
- Úřad na ochranu osobních údajů se vyjádřil k tématu souhlasů se zpracováním osobních údajů?
- Nejvyšší soud se vyjádřil mimo jiné k problematice manažerských smluv?

1. PRÁVNÍ AKTUALITY ZÁŘÍ 2018
Dovolujeme si Vám představit několik novinek z oblasti judikatury a legislativy z průběhu září 2018. O
dalších změnách Vás budeme informovat.

+ Novela zákona o daních z příjmů
Vláda 4. 9. projednala návrh zákona, který má
za cíl zrušit tzv. superhrubou mzdy a nahradit ji
jednoduchým systémem jedné sazby daně z
příjmu z hrubé mzdy ve výši 15 %. To by mělo
znamenat růst čistých mezd všech
zaměstnanců o cca 7 % a zjednodušení a
zpřehlednění daňového systému v oblasti daně
z příjmů. Zaměstnanec s hrubou mzdou 30 000
Kč zaplatí po přijetí zákona na dani z příjmů
měsíčně o 1 530 Kč méně oproti současnému
stavu, což ročně představuje 18 360 Kč.
Koncept superhrubé mzdy byl zaveden s cílem
zvýšit informovanost zaměstnanců o celkových
nákladech zaměstnavatele spojených s
vyplácením mezd.

+ Sdělení předsedkyně Úřadu na ochranu osobních údajů k vyžadování
souhlasu podle GDPR
Na základě poznatků z praxe a řady
zveřejněných chybných interpretací se ÚOOÚ
vrátil k tématu vyžadování souhlasů a varuje
veřejnost, že vyžadování souhlasu může být
v řadě případů nadbytečné a v rozporu s GDPR.
Od účinnosti GDPR jsou internet a e-mailové
schránky lidí zaplaveny požadavky na udělení
souhlasu se zpracováním osobních údajů.
Tento stav potvrzují také stížnosti zasílané
ÚOOÚ. Správci a zpracovatelé požadují
nadbytečně po svých klientech souhlas se
zpracováním v případě služeb, které jsou běžně
poskytovány na základě zákona, smlouvy či
jiného právního důvodu uvedeného v GDPR.
Jedná se např. o poskytování bankovních nebo
telekomunikačních služeb. V těchto případech
poskytnutí nesmí být vázáno na udělení
souhlasu. Vyžadování souhlasu je proto
nadbytečné, obtěžující a většinou i klamavé a
zároveň je v rozporu s GDPR. Ani pokud je
zpracování založeno na souhlasu a lidé od jeho
udělení očekávají určité výhody, se zpracování
nesmí přelít do stádia obchodování s osobními
údaji a jejich přeprodávání. Soukromí člověka
není obchodovatelnou komoditou. ÚOOÚ se
bude důsledně zaměřovat na okolnosti
získávání souhlasu a jeho náležitosti, zda byl
získán v souladu s GDPR, zda klient věděl,
k jakému účelu budou data použita a kým.

Z judikatury:
+ Správa společné věci
Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze 17. 10.
2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017 zabýval otázkou
správy společné věci a dospěl k názoru, že
občanský zákoník poskytuje soudní ochranu
přehlasovanému nebo opomenutému
menšinovému spoluvlastníku před
rozhodnutím většinového spoluvlastníka
tehdy, jde-li o rozhodnutí o významné
záležitosti týkající se společné věci (o záležitost
mimořádné správy). Nelze vyloučit, že v
závislosti na konkrétních okolnostech případu,
zejména tam, kdy stav hrozící těžké újmy bude

2. zcela zřejmý, bude možné soudní ochranu
poskytnout výjimečně i tehdy, půjde-li o
rozhodnutí v záležitosti běžné správy.

+ Promlčení práva na náhradu škody vůči členovi představenstva společnosti
V této záležitosti vydal Nejvyšší soud dne 29. 5.
2018 usnesení, sp. zn. 27 Cdo 1532/2017.
Dospívá v něm k dvěma důležitým poznatkům.
Zaprvé, že právnická osoba se o vzniku škody
dozví či může dozvědět v okamžiku, kdy se o
vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět
osoba, která je oprávněna škodu vzniklou
právnické osobě uplatnit. Obecně přitom platí,
že takovou osobou je člen statutárního orgánu.
Tento závěr se však neprosadí tehdy, jsou-li
zájmy statutárního orgánu v rozporu se zájmy
právnické osoby. Za takové situace hrozí
nebezpečí, že člen statutárního orgánu, jehož
zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby,
dá přednost ochraně vlastních zájmů před
ochranou zájmů této osoby. Zadruhé, že
jestliže se na vzniku škody podíleli všichni
členové statutárního orgánu, popř. další osoby
oprávněné podat jménem právnické osoby
žalobu o náhradu škody, běží subjektivní
promlčecí doba až ode dne, kdy se dozvěděla
nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je
povinen k její náhradě, osoba oprávněná podat
(za právnickou osobu či jejím jménem) žalobu o
náhradu škody proti členovi statutárního
orgánu, která se na vzniku škody nepodílela. Je-
li byť jen jeden člen představenstva, jenž se na
způsobení škody společnosti nepodílel a jenž
mohl nárok na náhradu škody jménem
společnosti uplatnit, počala promlčecí doba k
uplatnění práva na náhradu škody běžet již ode
dne, kdy se tento člen představenstva dozvěděl
nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je
povinen k její náhradě.

+ Uplatnění práva na náhradu škody vůči členovi představenstva
Z výše zmíněného usnesení Nejvyššího
vyplývají rovněž důležité závěry i v těchto
záležitostech, totiž že dozorčí rada je
oprávněna rozhodnout o uplatnění nároku na
náhradu škody způsobené společnosti členem
představenstva a tento nárok jménem
společnosti uplatnit bez ohledu na to, zda o to
byla požádána kvalifikovaným akcionářem.
Dále, že při rozhodování o tom, zda vůči členovi
představenstva uplatní nárok na náhradu
škody, musí členové dozorčí rady na základě
dostupných informací pečlivě zvážit, zda je
uplatnění tohoto nároku v zájmu společnosti.
Vedle kritérií naznačených např. v rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4276/2009
musí v této souvislosti vzít v úvahu i specifické
okolnosti sporu mezi společností a členem
jejího orgánu (možnost, že nárok uplatní
kvalifikovaný akcionář, vliv na dobrou pověst
společnosti atd.). Rozhodne-li dozorčí rada, že
jménem akciové společnosti uplatní právo na
náhradu škody vůči členovi představenstva,
určí svého člena, který bude společnost
zastupovat v řízení před soudem.

+ Manažerská smlouva jako dodatek ke smlouvě o výkonu funkce
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6.
2018, sp. zn. 21 Cdo 5715/2017, vyplývá, že ani
tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze
člena statutárního orgánu za zaměstnance.
Tyto závěry platí obdobně i v případě, že člen
statutárního orgánu a obchodní korporace
uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce i
souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon
některých činností spadajících do působnosti
statutárního orgánu, v níž si sjednají režim
zákoníku práce. Pak je nutné na manažerskou
smlouvu pohlížet jako na dodatek ke smlouvě o
výkonu funkce, jde-li o výkon části činností
spadajících do působnosti statutárního orgánu.
Manažerská smlouva není neplatná jen proto,
že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce,

3. avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co
do formy, obsahu i potřeby jejího schválení
příslušným orgánem obchodní korporace) jako
na samotnou smlouvu o výkonu funkce.
Ujednáním ve smlouvě o výkonu funkce (či v
souběžně uzavírané „manažerské“ smlouvě) o
tom, že se vztah mezi členem statutárního
orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon
funkce člena statutárního orgánu) řídí
zákoníkem práce, se zásadně nelze odchýlit od
pravidel obchodního zákoníku upravujících
vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu,
atd. Také zánik funkce se zásadně řídí
ustanoveními obchodního zákoníku, bez
ohledu na „režim“ smlouvy o výkonu funkce (či
souběžně uzavírané manažerské smlouvy).


+ Důsledky absence dohody o ceně ve smlouvě o dílo podle občanského
zákoníku

Z rozsudku Nejvyššího soudu z 26. 6. 2018, sp.
zn. 32 Cdo 1745/2018, vyplývá, že k posouzení,
že mezi smluvními stranami došlo k dohodě o
podstatných částech smlouvy, může soud
dospět jen tehdy, když je mu obsah takové
dohody znám. Také závěr, že cena díla byla
určena dohodou stran, může soud učinit jen
tehdy, je-li prokázán obsah takové dohody
včetně sjednané výše ceny. Nezjistí-li soud výši
ceny díla, na které se strany měly dohodnout,
pak nemůže učinit jiný závěr než ten, že dohoda
o této podstatné části nevznikla a tudíž nedošlo
ani ke vzniku smlouvy o dílo pro absenci
dohody o podstatné části smlouvy. Věc je pak
posuzována podle ustanovení týkajících se
bezdůvodného obohacení.

+ Pokyn valné hromady a výkon funkce s péčí řádného hospodáře
V rozsudku Nejvyššího soudu z 27. 6. 2018, sp.
zn. 29 Cdo 3325/2016 se mj. říká, že požadavek
na výkon funkce s péčí řádného hospodáře a
nezbytnou loajalitou vůči společnosti se
prosadí i v případě, že představenstvo akciové
společnosti jedná na pokyn valné hromady,
udělený v souladu s právními předpisy a
stanovami. Jestliže představenstvo společnosti
navrhuje valné hromadě, aby přijala určité
usnesení, jímž se nás ledně bude
představenstvo řídit, jsou jeho členové povinni
postupovat v souladu s požadavkem péče
řádného hospodáře již při svolávání valné
hromady, při formulování návrhu usnesení, jež
má valná hromada přijmout, jakož i při
poskytování všech relevantních informací
akcionářům tak, aby mohli na valné hromadě
rozhodovat s dostatečnou znalostí věci a při
vědomí výhod, nevýhod a rizik spojených s
usnesením valné hromady. Nepostupují-li tak a
valné hromadě navrhnou usnesení, o němž ví či
musí vědět, že je pro společnost nevýhodné a
může jí způsobit újmu, zásadně porušují
povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a
odpovídají společnosti za způsobenou újmu
realizací takového usnesení valné hromady
stejně, jako kdyby zde žádného pokynu nebylo.
To platí i v případě, že valná hromada je
oprávněna udělit představenstvu pokyn, jímž
se představenstvo musí řídit. Nejde-li tudíž o
vyměnitelné či prioritní dluhopisy, náleží
rozhodnutí o tom, že společnost získá finanční
prostředky na svůj provoz emisí dluhopisů, do
působnosti představenstva, a stanovy
nemohou určit jinak. Usnesení valné hromady
přijaté v posuzované věci podle stanov tudíž
není pokynem valné hromady, který by
představenstvo muselo plnit, ale pouhým
vnitřním omezením představenstva při
vydávání dluhopisů.


+ Účast na daňovém podvodu prokazuje vždy správce daně
Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku
zabýval případem, kdy správce daně odmítl
přiznat daňovému subjektu nárok na odpočet
daně z přijatých zdanitelných plnění. Tvrdil

4. totiž, že subjekt věděl nebo měl vědět, že se
účastní řetězce za účelem krácení daně.
V případu, sp. zn. 5 Afs 252/2017, správce daně
daňovému subjektu odepřel nárok na odpočet
DPH na základě domněnky, že daňový subjekt
nejednal dostatečně obezřetně a s péčí
řádného hospodáře a nepřijal veškerá
opatření, která po něm lze vyžadovat tak, aby
svoji účast v podvodném řetězci eliminoval.
Daňový subjekt přitom projevil snahu své
dodavatele vhodným způsobem prověřovat.
Správce daně a krajský soud však došli
k závěru, že výše uvedená opatření jsou
nedostatečná a pokud by byla aplikována další,
bylo by možné účast v podvodném řetězci
odhalit. NSS konstatoval, že v daném případě
daňový subjekt daňovými doklady prokázal
splnění materiálních podmínek pro nárok na
odpočet, doložil, že nejde o fiktivní plnění,
zboží bylo dodáno za obvyklou cenu, která byla
uhrazena včetně daně, a zboží bylo následně
prodáno dalším odběratelům. V tomto případě
bylo tedy na správci daně, aby prokázal, že
daňový subjekt nebyl v dobré víře a byl
vědomě zapojen v řetězci transakcí, které byly
vytvořeny pouze za účelem vylákání daňové
výhody resp., že měl a mohl si být vědom toho,
že se takového řetězce účastní. Lze tedy
konstatovat, že daňový subjekt je povinen
prokazovat pouze uskutečnění zdanitelného
plnění a splnění zákonných podmínek pro
přiznání nároku na odpočet, účast na daňovém
podvodu prokazuje vždy správce daně. Soud
rovněž opět potvrdil, že opatření k zajištění
správného výběru daně a předcházení
daňovým únikům nemohou být používána
způsobem, který by systematicky zpochybňoval
nárok na odpočet DPH.


V případě konkrétních dotazů se na nás neváhejte obrátit.

O dalších legislativních novinkách
Vás budeme informovat.